Barbora Polášková: Dítě štěstěny? To si nemyslím!

OperaPLUS, Zdena Plachá, 8.5.2011

 

Tato mladá dáma se zhruba před rokem objevila v Olomouci jako blesk z čistého nebe. V Moravském divadle doslova naskočila do rozjetého vlaku jménem Carmen za kolegyni, která od této role měsíc před premiérou upustila. Ani ne po roce se o ní všeobecně mluví jako o velké naději českého operního divadla.

Barboro, měla jste veliké štěstí, že jste své divadelní působení zahájila vysněnou rolí všech mezzosopranistek! Jste opravdu takové „dítě štěstěny“?

Dítě štěstěny?! To si nemyslím! Možná, že mi štěstí více přeje až v posledních dvou letech, kdy se zároveň v dobrém začaly dostavovat výsledky mého dlouholetého úsilí. Štěstí a náhoda hraje v kariéře každého hudebníka určitě význačnou roli. V mém případě ale stojí za vším spíše píle a vytrvalost, kterými jsem naštěstí také obdařena. Nikdy jsem však nic, podle mého soudu, nedostala zadarmo.

Teď vážně: Kdy se ve vás zrodil ten sen stát se operní zpěvačkou a kdo byl na jeho počátku? V životopise uvádíte studium na Konzervatoři v Praze a v Plzni. Kteří pedagogové vás uvedli do světa klasického zpěvu? Myslím, že je jim třeba vzdát hold, mají na vašem úspěchu také svůj podíl..

Hudba byla v mém životě odjakživa. Již jako dítko jsem si neustále pobrukovala nějakou melodii. Ale zpívat jsem nechtěla, mým snem bylo hrát na příčnou flétnu, jejíž zvuk byl pro mne zvukem andělským. Rodiče bohužel na tento božský nástroj neměli, takže jen uvítali, když přišla v první třídě paní Součková z pražského dětského pěveckého sboru Radost vybírat děti do svého souboru. V Radosti jsem působila jako druhý alt sedm a půl roku a bylo to pro mé utváření velice důležité období. Pak se objevila moje první učitelka zpěvu, již zesnulá paní Žofáková, která stála u zrodu mé sólové cesty. Po dvou letech práce jsem se dostala na Konzervatoř v Praze, ale bylo hodně obtížné najít pedagoga, se kterým bych si rozuměla. Během krátké doby jsem proto vystřídala několik učitelů a nakonec studia zakončila na konzervatoři v Plzni, kde jsem se setkala se svou poslední kantorkou, paní Jaroslavu Niederlovou, s níž spolupracuji dosud.

Studovala jste i jazyky. Co tedy nakonec rozhodlo o tom, že zvítězí tak těžká a nejistá řehole, kterou zpěv zajisté je? Máte nějakou rodinnou pěveckou tradici?

Pocházím z lékařské rodiny a je otázkou, kde se vzaly mé hudební geny. Možná jsem je zdědila po dědovi, který hrával na klavír a chtěl jít před válkou studovat na konzervatoř. Můj bratr je také hodně muzikální, ale na profesionální hudební dráhu jsem se dala pouze já. Asi proto, že hudbu a zpěv cítím jako planety, kterými jsem neustále přitahována. Vždy, když jsem chtěla zpěvu nechat, cosi mě donutilo pokračovat dál. Každému je něco souzeno, každý je pro něco předurčen či spíše disponován. Já jsem tu proto, jak alespoň doufám, abych ostatním přinášela radost a poznání prostřednictvím hudby, kterou interpretuji. Přiznám se, že dokonale šťastná jsem jen v hudbě. Především ta mi přináší životní naplnění, uspokojení, utváří mé vztahy a dává smysl mé existenci. Nicméně studium jazyků mám také ráda. Umožňují mně mnohem hlouběji nahlédnout do ostatních evropských kultur a chápat obsah zpívaných textů.

Jaké jste měla divadelní zkušenosti před tím, než jste se objevila v Olomouci? Jak jste začínala a jak jste se dostala do Moravského divadla Olomouc?

Začínala jsem ve sboru Národního divadla v Praze, kde jsem působila dva roky, poté jsem dva roky zpívala v Pražském filharmonickém sboru a současně se věnovala sólové koncertní činnosti. Celou tu dobu jsem jezdila po různých konkurzech a snažila získat angažmá v některém z českých divadel. To se povedlo až v Olomouci, kde jsem v dubnu 2010 předzpívala a byla od nové sezony přijata. Věděla jsem, že se chystá Carmen a moc jsem si přála ji zpívat. Na druhou stranu jsem ale pochybovala, že by divadlo stálo o třetí hlavní představitelku. Náhoda tomu však chtěla a koncem dubna mi volal šéf opery pan Miloslav Oswald, jestli bych byla ochotna nastudovat Carmen za ochořelou kolegyni. Sólové divadelní zkušenosti jsem tedy neměla takřka žádné. Carmen byla mým skutečným sólovým debutem a ne úplně lehkým, celou roli jsem nastudovala za pět dní. Hodně mi to usnadnila znalost francouzštiny a dobrá paměť. Důležité bylo také setkání s tak vynikajícím a citlivým režisérem, jakým je Michael Tarant. Pomohl mi s prvními kroky na jevišti a velice nenásilným způsobem mě vedl k osobitému vnímání a pojetí celé role. Je to samozřejmě jen začátek a já vím, že na sobě musím a budu muset pracovat celý život.

Na vašem webu jsem se dočetla, že se věnujete nejen divadlu, ale také rozsáhlé koncertní činnosti. Které hudební období je vám hlasově i interpretačně nejbližší a proč?

Nejbližší je mi asi druhá polovina 19.a 20.století. Miluji a poslouchám Mahlera, Brahmse, Dvořáka, Brucknera, Zemlinského, Strausse, Berga, ale i Šostakoviče, Stravinského či Martinů. V tomto období vznikala silná hluboká hudba plná emocí a barev, která mě přitahuje, neboť hovoří o tom, co je součástí i mého života. Je to jako ponoření se do tajemných hlubin a objevování neznámých krajin. Navíc cítím, že skladby vrcholného romantismu a 20. století jsou pro můj hlas ideální a že jejich prostřednictvím mohu předvést celou svou výrazovou a pěveckou škálu. Radostí je pro mě zpívat písně Almy Mahlerové či Vítězslavy Kaprálové. Vyhovuje mně ale i Rossini či Donizetti. Zajímá mě také hudba zcela soudobá. Opakovaně jsem spolupracovala se Zdeňkem Zahradníkem, jehož melodram Umění milovati jsme nedávno natočili na kompaktní disk. Inspirací i poučením pro mě bylo uvést v této sezóně i písňové cykly Sylvie Bodorové či Jana Vičara. Ráda bych koncertně oživila též komorní hudbu Vladimíra Sommera, Jaroslava Křičky či Pavla Haase, které právě studuji. Mám současnou hudbu velice ráda, ale musí být chytrá a zpívatelná.

Přiznám se, že mě zaujalo to, že jste měla možnost zpívat pod taktovkou pana Zdeňka Mácala. Měla jste trému? Jak se s ním spolupracovalo?

Trému asi ne, spíš obrovský respekt z díla, dirigenta a skvělého orchestru FOK. Respekt mám ale snad pokaždé, když mohu spolupracovat s autoritami, kterými Zdeněk Mácal i FOK bezpochyby jsou. Pan dirigent Mácal mě okouzlil. Je to neuvěřitelně charismatický, inteligentní, vzdělaný a kultivovaný člověk, spolupráce s ním mi byla nesmírným zážitkem, radostí a poctou. Dělali jsme výběr písní Almy Mahlerové a musím přiznat, že jsme se dostali do naprostého souznění. Cítila jsem, že se hra orchestru, můj zpěv a vedení dirigenta stává jednolitou vlnou prostupující publikum.

Interpretace písní je podle mého velice náročnou pěveckou disciplinou. Jak zvládáte polohu divadelní a koncertní? Myslím, že je obdivuhodné, co všechno jste během necelého roku, kdy vás sleduji, zvládla, čeho jste dosáhla.

 

Je pravdou, že divadelní a koncertní projev jsou dvě diametrálně odlišné věci. Každá má své a každá vyžaduje od interpreta něco jiného. Podle mého soudu je interpretace písní vrcholem pěveckého snažení. Považuji ji za nejnáročnější sólový projev, neboť se zde za nikoho neschováte, jste na podiu sama a musíte posluchače přesvědčit, že vládnete jak technikou, tak výrazem. Musíte umět udělat dynamiku, musíte vystihnout nejjemnější nuance a k tomu všemu dodat obsah, niterný prožitek. Písňová tvorba je pro mne velkou výzvou, možná jakousi metou, která mi ale na oplátku přináší radost a pocit naplnění. Ráda bych se oběma oblastem věnovala i nadále. Jedna kultivuje druhou.

Co pro vás bylo vrcholem sezony 2010/2011?

Vrcholů bylo hned několik. Tím největším byl rozhodně již zmiňovaný koncert se Zdeňkem Mácalem v lednu 2011, pak Carmen v Národním divadle v únoru v rámci festivalu Opera 2011, dále koncert pro paní Livii Klausovou na Pražském hradě s Evou Urbanovou v říjnu 2010, písňový recitál na Univerzitě Palackého v Olomouci v březnu 2011, či Dvořákovo Stabat Mater v Teplicích v dubnu 2011 pod taktovkou Charlese Oliviera-Munroa.

Co vás čeká v nejbližší době na koncertních pódiích?

17.května tohoto roku budu účinkovat na zahajovacím koncertě jubilejního 10.ročníku Festivalu Gustava Mahlera v Jihlavě. Čeká mě mezzosopránové sólo ve Verdiho Requiem s brněnskou Filharmonií pod taktovkou Petra Altrichtera spolu s Andou-Louisou Bogzou, Valentinem Prolatem, Romanem Vocelem a Českým filharmonickým sborem Brno. Bude to velká událost mimo jiné také proto, že se zde bude křtít kompaktní disk s Mahlerovou 1. Symfonií a písněmi Almy Mahlerové, které byly natočeny na lednovém koncertě se Zdeňkem Mácalem a FOKem. Patronem bude hejtman Vysočiny.

 

Moc se těším na sezonu 2011/2012, v listopadu budu zpívat s hvězdou Metropolitní opery, sopranistkou Sondrou Radvanovsky, pak Dvořákovo Stabat Mater s FOKem a Massenetovu Maří Magdalenu se SOČRem. Kalendář se mi začíná sympaticky zaplňovat a já jen promýšlím, kdy a jak vše nastuduji.

Carmen jste si zazpívala vlastně na začátku své olomoucké operní kariéry. Může mít tedy mladá mezzosopranistka ještě vůbec nějaký další sen?

Snů mám mnoho a poměrně dost troufalých, ale nerada bych je zatím prozrazovala. Hodně se mi jich plní, například ve spolupráci s předními českými orchestry. V příští sezoně budeme v divadle dělat Čerta a Káču, na což se moc těším, mou další vysněnou rolí je Dalila, toužím zpívat písňové cykly s orchestrem, například Mahlerovy Kindertotenlieder, těšilo by mě zpívat s inspirujícím vokálním kvartem Dvořákovo Requiem či Beethovenovu Devátou. Věřím ale, že vše postupně přijde. Snažím se pracovat a rozšiřovat si repertoár, být stále připravena na jakoukoliv výzvu a sama přicházet s nápady. Myslím, že mám pro to i výborné pedagogické vedení a chytré a zkušené rádce.

Jak se těšíte na léto a divadelní prázdniny? Budou u vás relaxační nebo pracovní?

Na divadelní prázdniny se samozřejmě moc těším, protože letošní sezona byla velice náročná. Budou to mé opravdové prázdniny po mnoha letech a s výhledem na sezonu příští budu potřebovat nabrat hodně sil. I když myslím, že to nevydržím a nějaký ten koncert si dopřeji.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří!